Tohle nebude návod na to, jak se stát dobrým módním návrhářem. Jen bych se pomocí tohoto článku chtěla zamyslet nad tím, čím vším si museli slavní návrháři projít a jak to vše v jejich práci probíhá.
Samozřejmě, že být módním návrhářem není práce jen tak. Určitě jsme si někdo jako malí doma kreslili oblečení, které by nosily naše modelky. Nebo teda rozhodně já. Jednou jsem viděla film Ďábel nosí pradu a od té doby jsem si doma začala hrát na návrhářku, nosila tlusté knihy a hrála si na důležitou. Nikdy jsem ovšem o této práci ani neuvažovala, takže bych se tady moc sebou nezaobírala.
Kdybych měla něco napsat o této profesi obecně, tak to samozřejmě není práce, na kterou někde najdete pracovní nabídku. Jedná se tedy spíše o podnikání, kdy vlastně se pouštíte do něčeho a vůbec nemáte stálý plat ani nic podobného. Tak je to ale v každém podnikání. Návrháři musí mít obrovský cit pro estetiku a vše kolem toho. Zároveň musí umět kreslit, kdy si během mládí museli projít uměleckou výtvarnou školou, třeba s oborem designu oděvu, kde je to vše naučili a potom se už zdokonalovali sami. Velmi často se setkávám s názorem, že tato pozice je velmi unikátní a přála by si ji vykonávat každá žena. Opravdu si nemyslím, že to je takto. Každá máme jiné vize a když se třeba i podíváme na seznam nejznámějších módních návrhářů, najdeme mezi nimi i spousty mužů, kteří ovšem navrhují oblečení i pro opačné pohlaví.
Coco Chanel – tak třeba zrovna tato osoba se v dětství nijak zvlášť dobře neměla, neměla školu ani vzdělání a dívejme, co je z ní dnes. Její jméno bude vydělávat ještě několik let po její smrti.
Karl Lagerfeld– ten měl vskutku jiný začátek, už od počátků spolupracoval s velkými značkami po celém světě, a proto pro něj nebylo tak složité začít pracovat sám na sobě.
Yves Saint Laurent– tento chlapík měl tu šanci pracovat například s Diorem, přičemž měl tedy velmi skvělou příležitost se od něj spoustu věcí naučit.